[ Pobierz całość w formacie PDF ]

oboèím. Byl o to èernìja
í, oè svìtleji se a
atil. Ne~
li si s ní za-
èal, dlouho se za ní nestoudnì ohlí~
el a studoval ji bystrýma,
zkua
enýma oèima, tak málo mu zále~
elo na veøejném mínì-
ní. Potom, kdy~
se k ní koneènì na korze pøipojil, lopotnì jí
vykládal slepeninou va
emo~
ných jazykù o své èerné, statné
~
enì tam kdesi v Itálii a o svých pìti jea
tì èernìja
ích dìtech.
`
tìpka pochopila, ~
e v ní hledá jenom obraz svého dalekého
a
tìstí, pohrdavì se smála jeho nemu~
né zmìkèilosti i nebe-
tyènému sebevìdomí a zbavila se ho, jakmile se za ní zaèal
otáèet druhý, mladík, který u Krále hrával na mandolínu.
Chlapec byl velmi trpìlivý a uèil ji svému jazyku. Mìsteèko
mìlo podívanou, kdy~
ti dva køiklavì, na celé námìstí, vyslo-
vovali cizí slova, neustále je opakovali, neustále je pøemílali,
a~
`
tìpka vystihla jejich pravý význam a utváøela si je v ús-
tech stejnì zpìvavì a táhle, jak jí je pøedøíkával Ital. Potom
oba propukali v nevázaný smích, støíleli po sobì oèima a sli-
bovali si rajské bla~
enosti povzbuzujícími úsmìvy. Mladík mìl
asi docela jiné pøedstavy o svém pomìru se `
tìpkou ne~
jeho
pøedchùdce, kterému postaèilo ~
ivit se pouhou iluzí, a napadl
jednou `
tìpku s pravou vlaa
skou váa
ní u sochy svatého Fran-
tia
ka pod Kozincem, který tak trochu vypadal, jako by ho bo-
lelo bøicho. A `
tìpka, `
tìpka, která byla pøece pevnì roz-
hodnuta mít mu~
e, `
tìpka, která nyla v letních nocích samou
chtivostí po ~
ivotì, sevøela jeho chlapecké ruce s divokým
a vítìzným smíchem. Kdy~
se vzpouzel a chtìl jí dokázat, ~
e
on je pánem této zamotané situace, div~
e s ním nenalo~
ila
jako kdysi s kulhavým Holinkou, div~
e ho od sebe neodhodi-
la jako lajtnanta Malinu, vyèerpaného milostným zanícením.
Zábradlí nad lomem zapraa
tìlo, a Ital se polekanì ohlédl
do hlubiny pod sebou. Nechal se jí pak pokornì vést jako zlo-
dìj èetníkem se svìa
enými rty a s bezbarvými tváøemi.
Ani tøetí, in~
enýr, zpìvák a milovník slu~
ek, nestal se `
tìp-
èiným ~
enichem, nezískal dar jejího tìla, které se tak nestoud-
nì nabízelo pastvì hladových oèí. `
tìpka sama sobì nero-
zumìla. Hra s mu~
i ji stravovala, ~
ila v jakémsi nebezpeèném
víru, stála nad srázem, ale nesklouzla, tou~
ebnì se smála
a rozpínala pa~
e jako a
ílená, sténala na lù~
ku za mìsíèných
nocí, volala k sobì stíny, a pøece se v~
dy znovu vzdávala své-
ho práva na lásku. Snad vìdìla, ~
e toto dítì nemá nadìje
se narodit. Snad to byla hra na silnìja
ího, a ona, bohu~
el, i ten-
tokrát byla silnìja
í, anebo ostrùvek poèestnosti, poslední píï
její zemì, o nìm~
se smlouvali s peklem její strá~
ní andìlé,
byl pevný a nerozborný jako skála. Volala po milencích, ale
byla by strpìla jen man~
ela.
29
Pøed sedmi lety se Annì Kiliánové bratr Jan pranic nelíbil.
Ve své selské, ponìkud tvrdé mysli si ho ji~
pøedstavovala,
jak vládu nad statkem odevzdává synovi a jak dohasíná v malé
sednièce za kuchyní pod tì~
kou pruhovanou peøinou. Malina
va
ak ~
il. Jeho tìlesný stav se sice nezlepa
il, ale také se ne-
hora
il. %7Å„íly na krku mu vystoupily, tváø se jea
tì víc propadla,
ruce se znatelnì chvìly, ale nea
el na výmìnek, syn se ne~
e-
nil, na Vejrychovsku zùstávalo va
ecko pøi starém. Zato zaèa-
la marodit Anna Kiliánová.
Kdy~
se pozdìji `
tìpka rozpomínala, kdy se projevily mat-
èiny tì~
kosti poprvé, zjistila senzaèní datum: bylo to tenkrát,
kdy~
anarchista ve `
výcaøích zavra~
dil císaøovnu Al~
bìtu.
Anna se hroznì rozèilila, kolena se jí podlamovala, musila
usednout. Od té doby nebyla ji~
nikdy taková jako pøedtím.
Pak ji obèas pøepadla hloupá nevolnost, snad ani tato ne-
volnost nemìla s její nemocí nic spoleèného. A pøece - kdy-
pak bylo statné Annì nevolno? Kolikrát div~
e neztratila vìdo-
mí nad a
kopíkem plným nádobí, s utìrkou v ruce. Jistì~
e ji
nìkdo uhranul! A Anna Kiliánová, která neulehla po celá léta,
se nyní choulívala na pohovce, pota~
ené voskovaným plát-
nem, na té protivné pohovce, na ní~
tak nerada sedala, po-
nìvad~
se na ní èlovìk obyèejnì napolo pøilepil. Mívala pro-
~
loutlé tváøe a ztrhaným okem hledívala bezmya
lenkovitì
ke stropu. Za den nebo za dva nebývalo ji~
po nevolnosti ani
památky. Asi za pùl roku va
ak zaèala Annu zlobit - chùze.
Ne snad ~
e by byla rázem pøestala chodit, nemìla také pra-
~
ádné bolesti, jenom kdy~
trochu déle kráèela, zmocòovala
se jí zvláa
tní ochablost. Nohy slábly, tak slábly! Celá pøíèina
va
ech jejích trampot vìzela kdesi v boku. Anna si hnìtla dlaní
to nepøíjemné místo na svém tìle, podpírala je pìstí, nic plat-
no, nezbývalo ne~
usednout, kam se právì dalo, na lavièku
pøed cizím domem, na okraj plotu, na patník u silnice, na pa-
øez podle cesty.  Copak, copak, paní stavitelová, nìjaká una-
vená?
Anna odpovídala nerada. Hroznì se stydìla za svou bez-
mocnost. Va
emo~
nì se vymlouvala. Buï se jí nìjak  udìla-
lo , nebo na ni nìkdo a
patnì koukl.  Takových va
elijakých lidí
tu dnes chodí! Vstala a belhala se dál. Nìkdy se zas docela
pìknì rozea
la. Nejobtí~
nìja
í bylo dostat se do bytu v druhém
patøe. Jen taktak ~
e vylezla po tìch zatrápených schodech!
A potom se svalila na pohovku ustrojená, jak byla, a
ly na ni
mrákoty. Pot jí vystupoval na èele, byla celá zelená.
 Ty schody, ty schody, ty mì jednou zabijí!
Teï u~
pøed ní Kilián schody v ochranu nebral. Nic mu ne-
musila øíkat, vìdìl docela dobøe, jak jí je, i bez tìch lamenta-
cí. Ji~
dávno si lámal hlavu, co by se v té vìci dalo podnik-
nout. Bìhem léta se Annina nemoc podstatnì zhora
ila. Kili-
án se koneènì rozhodl a vypravil se na poradu k doktoru
Blodkovi. %7Å„enì ani dceøi se o své cestì slùvkem nezmínil.
 Musíte mi to poøádnì popsat, jaké má bolesti, co jí kde
vadí.
Kilián mu mohl sdìlit jen výsledky svých pozorování. Doktor
se tváøil vá~
nì.
 Hleïte, aby se zbyteènì neunavovala. Ae
se co nejménì [ Pobierz caÅ‚ość w formacie PDF ]